Historie

Vznik úředních registratur

Nejstarší přímé zmínky o ochraně důležitých dokumentů pocházejí na Pelhřimovsku z 15. století. V Právech města Kamenice nad Lipou z roku 1462 jsou obsažena ustanovení o městské truhlici, do níž se ukládají pečetidla a městské knihy. Podobným způsobem se dokumenty uchovávaly i v dalších městech, u cechů nebo na farách.

V 18. století již existovaly u městských rad, u vrchnostenských kanceláří nebo u větších farních úřadů na Pelhřimovsku dosti bohaté registratury, které podle nařízení z konce 18. a z první poloviny 19. století získávaly přesněji vymezenou strukturu. Na druhé straně se zájem o správu registratur často negativně projevil ve vztahu vůči starším písemnostem. Při posuzování jejich hodnoty se začalo v přehnané míře uplatňovat jednostranně prakticistní měřítko, takže část z nich byla tehdy hromadně ničena.
 

Počátky péče o historické dokumenty

Docenění historického významu písemných dokumentů se začalo prosazovat až ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Důsledkem snahy zachránit nejcennější dokumenty byla zpočátku skutečnost, že řada archiválií se tehdy dostala do fondů a sbírek centrálních institucí, do Národního muzea nebo do Zemského archivu v Praze. Jednalo se například o některé nejstarší městské knihy (Černovice, Počátky) nebo typáře. Zvláště markantním případem bylo uložení ohrožené části registratury města Pelhřimova v místodržitelském archivu z popudu archiváře Ladislava Klicmana.

Na přelomu 19. a 20. století vstoupila na Pelhřimovsku do veřejného života nová generace místní inteligence, složená především z učitelů a středoškolských profesorů, která začala systematicky pracovat v oblasti regionální historie, zakládala muzea a snažila se zachránit i nejcennější části městských registratur. Intenzivní byl tento zájem například v Pacově, Pelhřimově, Počátkách, později v Kamenici nad Lipou. Přesto ani v jednom z těchto míst nevznikl samostatný městský archiv, ale větší nebo menší část městských registratur, především soubory privilegií a městských knih, začala spravovat místní muzea. Díky tomu se podařilo řadu archiválií uchránit před zničením.

Slabinou tohoto systému však byla skutečnost, že mimo zájem těchto institucí zůstávaly zpravidla rozsáhlé soubory moderního spisového materiálu, především samosprávné registratury z doby po roce 1850. Skartační řízení se u nich konala pouze nahodile, zpravidla za přispění pracovníků některého z konstituovaných městských archivů, a archiválie se systematicky nevybíraly. Mimo jakoukoli péči zůstávaly registratury malých obcí nebo většiny spolků.

Spisovny nových státních úřadů vzniklých po roce 1850 byly pod obecným dohledem velkých státních archivů, což v některých případech nezabránilo unáhleným skartacím, jakou bylo například zničení elaborátů sčítání lidu z přelomu 19. a 20. století u Okresního úřadu v Pelhřimově. Rovněž skartace byly v tomto případě někdy prováděny s malým porozuměním pro potřeby regionální historické práce, jak o tom svědčí například zbytečně razantní zásahy do fondů smíšených okresních úřadů, jejichž původní informační bohatství dnes naznačují pouze dochované registraturní pomůcky. U jiných institucí, např. u soudů, se naproti tomu neprovádělo skartační řízení téměř vůbec.
 

Vznik okresních archivů

Výraznou změnu situace znamenalo vydání zákona o archivnictví č. 29/1954 Sb., jemuž o rok předcházela vyhláška ministerstva vnitra č. 62/1953 Sb. o zásadách pro vyřazování (skartaci) písemností. Tyto normy, vytvořené v návaznosti na některé představy archivních odborníků z doby meziválečné republiky, položily základy k systému jednotně organizované archivní služby. Pro území tehdejšího Jihlavského kraje byl vytvořen nový Státní archiv se sídlem v Telči, který vykonával dohled nad ostatními archivy na území kraje. Při jednotlivých okresních národních výborech v Humpolci, Kamenici nad Lipou, Pacově a Pelhřimově vznikaly od roku 1952 postupně archivy okresních národních výborů, které podle zákona č. 29/1954 náležely mezi tzv. ostatní archivy určené především pro potřeby svých zřizovatelů. Jejich řízením byli většinou pověřeni dosavadní správci archivních fondů umístěných v muzejních institucích nebo zasloužilí úředníci samosprávy. V Humpolci se stal okresním archivářem Bohumil Mysliveček, v Pacově Jan Zoubek, v Pelhřimově dr. Jan Fried. Archiv okresu Kamenice nad Lipou byl umístěn v Počátkách, archivářem byl jmenován Jan Damborský.

Vedle okresních archivů působily v průběhu 50. let rovněž archivy při některých místních národních výborech, např. v Černovicích nebo v Žirovnici. Tyto archivy zanikly v roce 1958.

Oddělení archivů a muzeí mělo význam především proto, že oblast odborné péče o archiválie zahrnovala nyní nejenom cenné historické soubory, ale rozšířila se také na novodobé úřední registratury. Nově vzniklé archivy byly na Pelhřimovsku prvními specializovanými archivními institucemi s všeobecnou působností. Jejich činnost byla sice omezena špatnými materiálními podmínkami a nezájmem zřizovatelů, díky úsilí pracovníků však znamenalo krátké období jejich existence důležitou změnu v péči o archiválie. Působení archivů bylo o to významnější, že vznikly v době, kdy došlo k radikální personální obměně ve veřejné správě. Noví funkcionáři a úředníci neměli většinou odborné vzdělání ani praxi, ke svým úředním předchůdcům chovali politicky motivovaný kritický vztah a starší registratury proto často považovali pouze za bezcenný balast.

Všeobecná působnost okresních archivů vyplynula ze změn ve správní struktuře státu, při níž došlo k odstranění dosavadního oddělení státní správy a samosprávy a ke vzniku místních a okresních národních výborů jako jednotných orgánů veřejné správy. Okresní archivy začaly provádět skartační řízení a výběr archiválií a převzaly do archivní péče řadu fondů velkých institucí i malých fondů bývalých obecních úřadů, u nichž se často podařilo na poslední chvíli zachránit pouze zbytek původního rozsahu. Část fondů byla rovněž archivně zpracována a byly k nim pořízeny archivní pomůcky, které byly sice později většinou nahrazeny pomůckami modernějšími, ve své době však představovaly první pokus o roztřídění a popsání archiválií podle zásad archivní teorie a řadu let sloužily badatelské veřejnosti.
 

Okresní archiv Pelhřimov

V roce 1960 byly v souvislosti se správní reformou tyto okresní archivy zrušeny a jejich fondy byly soustředěny do Okresního archivu Pelhřimov se sídlem v Červené Řečici, jehož zřizovatelem se stal Okresní národní výbor v Pelhřimově. Současně zanikl i Státní archiv v Telči a dohled nad archivem převzal v rámci nově zřízeného Jihočeského kraje Státní archiv v Třeboni.

Zřízení společného archivu pro celé území okresu Pelhřimov posílilo centralizaci archivní péče zahájenou na počátku 50. let. Rovněž umístění archivu mimo okresní město nebylo z hlediska uživatelů vhodným řešením. V prvních letech své existence archiv trpěl nedostatečným materiálním vybavením a malým počtem pracovníků, kteří se navíc často střídali. Pelhřimovský region měl však nadále svou vlastní archivní instituci, která se v průběhu 60. let stávala ve větší míře územním archivem v pravém slova smyslu, do nějž byly po delimitacích ze státních archivů uloženy i dosud oddělené fondy některých státních úřadů. Postupná stabilizace archivu se projevila i v tom, že se podařilo získat zpět některé cenné archiválie uložené dosud v institucích mimo rámec regionu, především část historické registratury města Pelhřimova.

V průběhu 70. a 80. let se materiální i personální zabezpečení archivu postupně zlepšovalo, stále větším problémem se však stávala historická budova bývalého arcibiskupského zámku v Červené Řečici, jejíž statika vážně trpěla nadměrným zatížením archiváliemi. Prostory zámku vhodné k uložení archiválií měly navíc omezenou kapacitu, takže postupně musela být část archiválií umístěna v budovách venkovských škol v Chýstovicích a Svépravicích. V roce 1986 přijal Okresní národní výbor v Pelhřimově na svou dobu velmi odvážné řešení, jímž byla výstavba nové účelové archivní budovy přímo v okresním městě. Přes řadu problémů byla stavba v roce 1989 dokončena a uvedena do provozu. V letech 1996 – 1997 byla přístavbou rozšířena úložná kapacita depozitářů.

Nová budova umožnila dobudovat archiv do podoby plnohodnotného archivního pracoviště pelhřimovského regionu. Archiv je vybaven samostatným přednáškovým a výstavním sálem, má vlastní konzervátorskou dílnu zaměřenou na konzervaci papírových písemností, využíváním vlastního mikrofilmovacího zařízení soustavně buduje sbírku zabezpečovacích a studijních mikrofilmových kopií nejcennějších archiválií.

V roce 1991 byl v důsledku zániku národních výborů název archivu změněn na Státní okresní archiv v Pelhřimově. Od roku 2002 je archiv vnitřní organizační jednotkou Moravského zemského archivu v Brně.